Zemědělství poskytovalo lidem doby železné dostatek (dle antických autorů dokonce i nadbytek) potravy. Tento fakt umožnil výrazný rozvoj řemeslné výroby, přes to zůstává zemědělství základním způsobem obživy. Potvrzují to archeologické nálezy odkrývající nejčastěji sídliště typu zemědělských osad, které bývaly obklopené poli a pastvinami. Pole a pastviny se nacházely také v okolí hradišť a oppid, kde měly zajišťovat potravu i pro vyšší vrstvy společnosti. I u obyvatel vykonávajících nějaké specializované řemeslo se předpokládá, že se současně věnovali také zemědělství pro svou vlastní obživu.
Jakým způsobem Keltové hospodařili, máme doloženo několika zdroji: archeologické (nálezy nástrojů, rostlinných a živočišných zbytků, stopy po obdělávané půdě), ikonografické (sochy, rytiny, malby) a písemné prameny antických autorů.
Obdělávané půdy
Základním předpokladem je, že osady vznikaly především na úrodných půdách typu černozemě, hnědozemě a nivní půdy. Hospodařilo se ale také na méně kvalitních půdách, což lze potvrdit na základě trvalých osídlení např. na Rakovnicku a celých jižních Čechách. Je tedy vidět, že ani méně úrodné půdy nebyly překážkou k fungujícímu zemědělství. Využití nových technik (železná radlice), střídání úhoru (ladem ležící pole) a hnojení zvyšovalo úrodnost. Pole se hnojila buď přímo vyvážením hnoje na pole, nebo nepřímo přepásáním strnišť a úhorů dobytkem. Využívalo se také roční střídání plodin (např. 1. rok obilniny, 2. rok luskoviny, 3. rok úhor).
Předpokládá se, že zemědělská půda byla obhospodařovaná přílohovým, tedy dvoupolním systémem. To znamená, že pole se obhospodařovalo cca 2 – 3 roky po sobě a zbytek ležel ladem, aby si půda odpočinula. Současný odhad tak počítá s pětinásobnou rozlohou přílohu (všechna pole, která jsou právě v úhoru) oproti právě obdělávané půdě. Pro jednu běžnou osadu čítající 4 rodiny by bylo potřeba cca 24 ha orné půdy (na jednu čtyř až šestičlennou rodinu stačil cca 1 ha s obilím a 3 – 5 ha, které ležely ladem), na ostatních vhodných plochách se pravděpodobně pěstovaly technické plodiny a luskoviny. Na polích se často pěstovalo více různých druhů plodin, což zajišťovalo stabilitu produkce.
Pole byla obdělávaná nejrůznějšími nástroji a pravděpodobně se hojně využívala křížová orba, která je zmíněná v písemných pramenech. Doklady takové orby pocházejí převážně z Anglie a severní Evropy, kde jsou tato políčka nazývána “keltská pole”. Tato měla být menších rozměrů a čtvercového tvaru, pro střední Evropu ale takové doklady nemáme. O jednotlivých nástrojích používaných pro obdělávání půdy i pro sklizeň pojednává článek Zemědělství II – nástroje.
Louky a pastviny
Potvrdit existenci luk a pastvin je poměrně obtížné. Přesto na základě zjištěných skutečností, lze doložit jejich zastoupení v zemědělské krajině té doby a konstatovat, že poměr orebného a chovného hospodářství byl vyvážený, přičemž v některých obdobích převládalo pěstování plodin. K jejich doložení slouží hlavně archeozoologie, archeobotanika, písemné prameny a některé pastevecké indikátory.
Archeozoologie je nepřímým důkazem, který předpokládá, že chovaná zvířata potřebovala krom, krmiv z pěstovaných plodin, také pastvu. To může navíc také potvrdit rozbor zachovalých koprolitů. Potřebná plocha pro pastvu je dána dle druhu zvířete a také počtem chovaných kusů od každého druhu.
Přesnější archeobotanika nám již dává pohled na skladbu porostů díky zachování pylových zrn. Z rozborů je vidět změna skladby porostů na větší zastoupení lučních druhů právě v době laténské. Identifikátorem pastvy může být např. habr, který při lesní pastvě odolává a tak narůstá jeho zastoupení, na pastvinách/loukách se zase jedná o nárůst např. jitrocele kopinatého a třezalky.
Díky písemným pramenům od antických autorů víme, že se již v této době sušilo seno. Některé drobné dřevěné stavby jsou interpretovány jako seníky. Z toho lze odvodit existenci kosených luk, což nám potvrzují krátké kosy, které se objevují od starší doby laténské. Co se týče způsobu pastvy, bylo u nás už od doby kultury s lineární keramikou praktikováno agro-pastevectví. To znamená, že chov zvířat byl vázán na trvalé osídlení, a stáda se nepřeháněla sezonně na různá místa (např. horské vs. nížinné pastvy). Lze tak říci, že z pastevních strategií tak u nás byla využívána lesní pastva a pastva v zázemí sídlišť (na okolních pastvinách, přílohách, možná i uvnitř osad).
Skladba luk a pastvin byla podobná současné, avšak na rozdíl od středověkých pastvin se objevuje větší zastoupení málo udržovaných ploch a ruminištní vegetace. Oproti antickému světu a okolním zemím střední Evropy se naše území vyznačuje také nižší produkcí trávy a sena. To mohlo vést ke zmenšení rámce těla u chovaných zvířat, kdy v LtB – D1 byla zvířata menší než v předchozím období, ačkoli měla zřejmě stejný genetický původ. Zřizování luk a sena jako hlavního zimního krmiva je praktikováno nejspíše už od období LtA a mohlo být vyvoláno potřebou snížit úbytek lesa způsobený lesní pastvou.
Lesnictví
Lesnictví v této době v pravém slova smyslu neexistovalo, nějaký způsob ochrany ale existovat pravděpodobně musel.
V této době byly na našem území převážně smíšené dubové lesy, ve kterých rostly i některé ovocné stromy. Při kácení byly pravděpodobně záměrně nechávány, a mohl to být počátek šlechtění na kulturnější formy.
Dřevo, včetně kůry a lýka, bylo základním materiálem nejen pro stavbu budov, ohrad a opevnění, ale i nástrojů, užitkových předmětů, nádob, zbraní, vozů atd. Hojně využívané bylo také při řemeslné výrobě jako palivo do hutních a keramických pecí, pro výrobu dřevěného uhlí, v domácnostech pro vaření a jako zdroj tepla. Les byl také zdrojem letniny pro zimní krmení dobytka.
Spotřeba dřeva tak byla vysoká, přesný odhad pro jednotlivé účely je však předmětem diskuse a více či méně kvalifikovaných odhadů. Předpokládá se, že aby docházelo k nutné obnově lesa, musela by být roční spotřeba letniny pro dobytek, palivového a stavebního dřeva pro jednu usedlost 10 ha. Mnohem větší spotřebu měla stavba oppida. Dle rozborů byl jako stavební dřevo používaný dub a např. pro oppidum Závist při stavbě hradeb na hlavní šíjové linii o délce 5 050 m bylo spotřebováno minimálně 3 366 rovných dubových kmenů. Průměr použitých kmenů byl 25 – 30 cm, což odpovídá stáří stromu 78 – 93 let. Neudržovaný smíšený les může vyprodukovat na 1 ha takových stromů 80 – 100. Na tuto stavbu tak spotřebovali dřeviny cca z 37,5 ha. Při všech etapách opevňování tak byl využit porost z více než 1 km2. Stavba měla životnost zhruba 25 – 30 let.
Udržitelnost lesního porostu tak byla řešena výběrem stromů určité velikosti a nedocházelo k holosečím. Mladší stromy tak mohly postupně dorůst potřebné velikosti. Ze stejného důvodu mohlo být zavedeno také hospodaření s pastvinami a loukami, které teoreticky mohly zmírnit úbytek lesního porostu lesní pastvou, jak již bylo zmíněno výše. Míra antropologického tlaku projevující se deforestací je předmětem diskusí.
Zdroje:
Čižmářová, J. Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri 2004
Autorský kolektiv. Keltové: Čechy v 8. až 1. století před Kristem. Praha: Národní muzeum 2018, ISBN 978-80-7036-553-3
Venclová N. a kolektiv, Archeologie pravěkých Čech/7 Doba Laténská. Praha: Archeologický ústav AV ČR 2008, ISBN 978-80-86-124-80-3
Belavá, B. Bc., Pastva a její význam v době laténské a římské [online]. Praha, 2017 [cit. 24.01.2024]. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/86474. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Mgr. Alžběta Frank Danielisová, Ph.D.
Beranová, M. Jídlo a pití v pravěku a středověku. Praha: Academia 2005, ISBN 80-200-1340-7