Jaké plodiny se v době laténské pěstovaly víme především díky archeobotanice a písemným pramenům, které ale nemusí úplně přesné. Archeobotanika se zabývá studiem rostlinných makrozbytků, jejichž analýzou zjišťuje, o které konkrétní druhy v nálezu se jedná. Zkoumané nálezy se řadí do dvou skupin – otevřené a uzavřené.
Otevřené nálezové soubory obsahují zbytky rostlin hromadících se na místě po delší časový úsek (např. během skladování nebo koncentrací v odpadních jámách), nebo soubory zbytků různých druhů rostlin, které nebyly pěstované společně, a k jejich kombinaci došlo např. při vaření. Pro tyto nálezy je typické, že většinou nejsou viditelné pouhým okem, a je potřeba je zjistit náhodným odběrem vzorků a jejich následnou chemickou analýzou (jako např. zjištění složení pravěkého piva z bronzového kotle nalezeného u Kladiny na Pardubicku).
Uzavřené nálezové soubory se většinou týkají jednorázového uložení a bývají viditelné pouhým okem. Může se jednat např. o úrodu z jednoho roku, uložení do nádoby jako obětiny (např. zuhelnatělé proso z býčí skály) apod. Tyto nálezy mohou na jednu stranu zkreslit procentuální zastoupení pěstovaných rostlin, ale také nám mohou ukázat, jaké doprovodné plevely na poli s konkrétní pěstovanou plodinou rostly, a to díky nedokonalému pročištění zrn.
Obilniny
V laténu vrcholí rozšiřování různých druhů obilnin. Začínají se šlechtit nahé pšenice, také se ve velkém množství vyskytuje ječmen, dvouzrnka a pak špalda. Proso a jednozrnka začínají ustupovat a jejich zastoupení je nižší. Postupně se začínají kultivovat také žito a oves.
Pšenice jednozrnka a dvouzrnka
Archaické pluchaté druhy pšenic, které jsou dominantně zastoupeny, ale v době laténské se postupně objevují nahé pšenice (převážně pšenice setá) v úrodnějších oblastech a v méně úrodných špalda. Využívaly se také jako výborné krmivo a vysévaly se jako ozim nebo jar, přičemž se používalo stejné zrno.
Jednozrnka je nenáročná plodina, která roste i na chudých půdách, kde se jiným druhům nedaří. V dnešní době je ceněná hlavně pro výrobu slaměných výrobků.
Dvouzrnka se dobře přizpůsobuje změnám klimatu a roste prakticky všude. Dnes se pěstuje pouze okrajově na některých místech v Evropě, Kavkazu a Turecku.
Nahé pšenice (setá, shloučená)
Nahé pšenice, které dokáží růst i v podmínkách střední Evropy. Více zastoupená byla pšenice setá, ale vysévala se spíše výjimečně, jelikož má velké nároky na pěstování a tak se jí ne všude dařilo. Větší význam měla až v době Slovanů od 2. pol. 1. tisíciletí.
Špalda
Pěstovala na méně úrodných půdách. Její zastoupení je stále ještě předmětem zkoumání, jelikož ve straších rozborech se téměř neobjevuje, u novějších je naopak v některých lokalitách na druhém místě za ječmenem, či dokonce její zastoupení převažuje. Momentálně tak nelze s jistotou říct, jakou úlohu v průběhu doby železné hrála.
Ječmen obecný
Ječmen je znám od počátků zemědělství a lidé znali pluchaté i nahé formy. Z počátku neměl ve střední Evropě velký význam, jeho zastoupení se postupně začalo zvyšovat v době kamenné a bronzové. Je odolný a snáší i horší půdy, některé odrůdy i zasolené.
Nahé formy se používaly především k mletí na mouku, příp. k výrobě krup a pluchaté spíše jako krmivo. Z archeobotanických rozborů ale nelze spolehlivě určit, zda se jednalo o pluchaté nebo nahé ječmeny (s volnou pluchou), a tak je těžké určit celkový hospodářský význam ječmene, jelikož se každý využíval na něco jiného. Nevíme tak, zda byl pěstovaný spíše jako krmivo, nebo jako chlebovina.
Žito
O jeho původu se stále bádá. Je to nejvíce nenáročná obilnina, která snáší mráz i špatné klimatické podmínky, lehké, písčité i kyselé půdy, citlivé je jen na vysokou vlhkost v půdě. V době železné se ve střední Evropě objevovalo spíše jako plevelná příměs. Díky své odolnosti se rozšířil hlavně na severu u Germánů. Ve střední Evropě se nejvíce vysévalo až ve středověku.
Oves
Zpočátku plevelná příměs, během doby laténské a římské se ve střední Evropě začíná objevovat jako samostatně pěstovaná plodina. Navzdory tomu nelze na základě obilek odlišit, zda se jednalo o plevelný oves hluchý nebo pěstovaný oves setý.
Proso
Vyžaduje čistou nezaplevelenou půdu, a tak bylo jeho pěstování obtížné a jeho zastoupení nízké. Je to nechlebová obilovina, která se využívala k přípravě kaší. Jeho výhodou je krátká vegetační doba (60 – 90 dní), takže dokázal pokrýt dobu od vypotřebování zimních zásob do mléčné zralosti obilí, kdy se sklízela první část úrody.
Ostatní obiloviny
Jejich zastoupení je velice nízké, spíše vzácné. Pravděpodobně nedocházelo k jejich cílenému pěstování a mohlo se jednat o plevelné příměsi nebo příležitostný sběr.
Patří sem např. bér vlašský, merlík bílý nebo rosička krvavá.
Luskoviny
Nejstaršími pěstovanými luskovinami jsou hrách a čočka. Ve střední Evropě se začaly šířit již v 6. – 5. tisíciletí př. n. l. Okrajově se pěstuje bob koňský a začíná kultivace hrachoru setého a vikve seté. Na kořenech luskovin žijí v symbióze hlízkaté bakterie, které vážou dusík. Luskoviny jsou tak významným organickým hnojivem a zvyšují úrodnost půdy.
Čočka setá
Náročnější na pěstování a střední Evropa byla její severní hranicí pro pěstování v pravěku. Obsahuje až 25 % proteinů a tak byla nedílnou součástí tehdejší stravy. Její sláma se využívala jako krmivo pro zvířata. Používala se do polévek, kaší, nebo na placky. Běžné bylo její spojení v obilovinami. U nás se pěstovala malozrnná forma.
Hrách setý
Méně náročný na pěstování než čočka. Stejně jako čočka se často objevuje spolu s obilovinami, především pšenicí jednozrnkou a dvouzrnkou. Užití mohlo být stejné jako u čočky, ale bylo známo více odrůd, což může znamenat různé využití (jeden na vyloupání a druhý ke sklizni na zeleno). Stejně jako čočka má vysoký obsah proteinu až 22 %.
Hrachor setý
Velice vzácně pěstovaná luskovina využívaná jako krmivo pro zvířata.
Bob koňský
Ve střední Evropě se začal šířit především v mladší době bronzové, nejpočetnější nálezy pocházejí z doby laténské a římské. V této době se pěstovaly především malosemenné polní formy. Obsahuje cca 20 – 25 % bílkovin a jeho stopy byly objeveny např. v polévce z doby halštatské (viz. Článek kuchyně V – recepty, Halštatský ritschert).
Vikev čočkovitá
Vzhledem k tomu, že vikev se objevila zatím jen v jednom nálezu, nelze určit, jaké bylo její zastoupení a využití. Z rozboru je ale jasné, že u ní probíhala kultivace.
Technické plodiny
Len setý
Nenáročná plodina, která se využívala na semeno a jako zdroj vlákna pro výrobu textilu. Semena se mohla přidávat do pokrmů buď v celku, nebo z nich bylo možno získávat lisováním olej.
Konopí seté
Ve střední Evropě se začalo šířit v mladší době železné. Mohlo být využíváno pro získávání vláken a možná semen na olej.
Mák setý
Z našeho území je známo pouze několik ojedinělých nálezů, kdy nejstarší je datován do eneolitu. Není tak potvrzeno jeho pěstování na našem území (mohlo se jednat o dovoz).
Lnička setá
Opět plodina potvrzená jen pár nálezy, které se ale mají spíše za import, i když svými nároky by zde mohla být potencionálně pěstovaná.
Pícniny
Tolice vojtěška
V Medlovicích u Vyškova byla na sídlišti z doby laténské (konkrétně LtB) nalezena semena tolice vojtěšky, což by mohlo ukazovat na cílené pěstování pícnin na orné půdě.
Zdroje:
Čižmářová, J. Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri 2004
Autorský kolektiv. Keltové: Čechy v 8. až 1. století před Kristem. Praha: Národní muzeum 2018, ISBN 978-80-7036-553-3
Venclová N. a kolektiv, Archeologie pravěkých Čech/7 Doba Laténská. Praha: Archeologický ústav AV ČR 2008, ISBN 978-80-86-124-80-3
Beranová, M. Jídlo a pití v pravěku a středověku. Praha: Academia 2005, ISBN 80-200-1340-7
Kočár, P., Dreslerová, D. Archeobotanické nálezy pěstovaných rostlin v pravěku České republiky [online]. Praha, 2010. Dostupné z: https://is.muni.cz/el/med/podzim2020/MNFV071/um/Kocar_Dreslerova_-_Archeobotanicke_nalezy_pestovanych_rostlin_v_praveku_Ceske_republiky.pdf