Rozvoj pěstovaných druhů rostlin, hlavně obilí, zajistil lidem dostatek potravy k přežití, a nebylo zapotřebí doplňovat zdroje lovenou zvěří. Maso bylo stále důležitou složkou potravy, ale teď už spotřebu pokrývalo maso chovaných zvířat a lov byl spíše okrajový (cca 2 – 10 % z celkové spotřeby masa). Vzhledem k tomu, že mléko a vejce měly v této době pouze sezónní charakter, bylo maso hlavní produkcí. Ze zvířat se v této době využilo vše, ale zpracování vlny, kostí, šlach, hnoje apod. byla produkce vedlejší.
Chov zvířat vyžaduje také dostatek potravy, a tak krom pastvy (luční, lesní, na úhoru, příp. strništi po sklizni) začal v době laténské také rozvoj záměrně kosených luk, příp. záměrné pěstování pícnin na orné půdě. Zvířata si dokázala najít dostatek potravy i pod sněhem, když ho ale bylo moc a nemohla se k potravě prohrabat, tak se jako krmivo využívalo také seno a letnina (mladé větvičky, nejlépe s pupeny, příp. listy sbíraná na jaře a v časném létě), která se sbírala speciálně upravenými nožovitými nástroji s krátkou srpovitě zahnutou čepelí. Mimo přikrmování senem a letninou se jako krmivo používaly také posklizňové zbytky obilnin a luskovin. Uvažuje se také přímém o krmení dobytka ječmenem, prosem, ovsem, vikví nebo hrachorem.
Krmivo pro zvířata bylo potřeba někde uchovávat. Jako seníky jsou prezentovány drobné dřevěné stavby, zrna obilnin a luskovin se uchovávala v zásobních jámách, příp. keramických zásobnicích (v závislosti na dané periodě doby laténské).
Co se týče ustájení, na našem území neexistuje výzkum, který by zjišťoval, jakým způsobem byla zvířata zajištěna. Doložené stáje a přístřešky nám samy o sobě neříkají nic o tom, jak moc byly běžné. Více by mohlo říci fosfátové mapování, které se ale na našem území neprovádí.
Základním předpokladem ustájení je ochrana zvířat před nepříznivým počasím. Vzhledem k tomu, že v této době byla zvířata přirozeně odolná a zvyklá na venkovní celoroční pobyt, nebylo potřeba budovat stáje z tohoto důvodu. Určitě ale bylo potřeba stáda chránit před predátory a krádežemi. Také to usnadňovalo shromažďování hnoje, dojení a zvířata byla v případě potřeby po ruce. Při větší koncentraci zvířat na menším prostoru, nebo v uzavřené stáji, dobytek také nevydával tolik energie na udržení tělesné teploty a tím pádem se snížila i spotřeba krmiva. Místo stájí tak mohly být běžné různé ohrady, nebo pastva na oploceném úhoru.
Počet kusů od každého druhu chovaných v rodině/osadě je rozdílný. Dobytek byl v této době také symbolem postavení a některá zvířata měla vysokou cenu, takže si je ne každý mohl dovolit chovat (kůň), nebo si nemohl dovolit mít větší počet kusů (kráva). Na základě potřeby masa a základního stáda pro reprodukci se odhaduje, že jedna rodina mohla chovat 1- 4 kusy hovězího dobytku, 4 ovce/kozy a 1- 2 prasata. Dle osteologických dokladů je ale možné určit jaké druhy se chovaly nejčastěji až po málo zastoupené: hovězí dobytek, prasata, ovce, kozy, kůň, pes. Stáda dobytka měla být v této době obrovská, Strabón dokonce v jednom svém díle poznamenal, že se chovají tak velká stáda prasat a ovcí, že by mohli zásobovat nejen Řím, ale celou Itálii vlněnými kabáty a soleným masem. Pro přesnější představu četnosti zastoupení bylo na keltském oppidu v Manchingu (v době největšího rozkvětu zde mohlo žít 5 – 10 tis. obyvatel) rozborem zjištěno, že za rok zde bylo zkonzumováno cca 5 000 ks hovězího dobytka, 5 000 prasat, 500 ovcí nebo koz, 50 koní a několik málo psů. Vzácný byl chov slepic (od cca 500 př. n. l.), hus a kachen (konec 1. tisíciletí př. n. l. – tzn. v období, kdy na našem území keltské osídlení končí).
Zvířata byla v této době nižší, než v předchozím období, nebo ve srovnání s antickým světem. Důvodem může být složení krmiva, ale také selekce na menší výšku, jelikož menší zvíře má nižší spotřebu potravy. Přibližná výška bude upřesněna u jednotlivých druhů.
Hovězí dobytek
Mezi chovanými zvířaty byl hovězí dobytek ve střední Evropě nejvíce rozšířený a byla chována veliká stáda. Byl také symbolem bohatství a čím víc jich majitel měl, tím byl bohatší. Z tohoto důvodu také docházelo k jeho krádežím. Skot byl krátkorohý s kohoutkovou výškou okolo 110 cm. Ve srovnání s antickým dlouhorohým dobytkem tak byl o cca 20 cm nižší.
Současnost: Krátkorohý skot se odvozuje od tura krátkorohého a do této skupiny z moderních plemen patří červinky.
Prasata
Prasata jsou druhým nejčastěji chovaným zvířetem v době laténské. Společně s krávami byla symbolem bohatství. Jejich podoba se nijak výrazně nelišila od prasat divokých. Maso prasat bylo pravděpodobně nejčastější složkou stravy hlavně u bojovníků a vyšších sociálních vrstev, jelikož se jejich části ukládaly jako milodary do bohatších hrobů (většinou se našla čelist nebo kýta). Jeho kohoutková výška v této době byla kolem 70 cm.
Současnost: Do dnešní doby se vyšlechtila velká spousta různých plemen a nejblíže k původnímu “keltskému” má stále divoké prase. Najdou se ale i rustikální plemena, která nemají problém s celoročním pobytem venku, např. mangalica (Maďarsko), přeštické černostrakaté (Čechy), nebo cornwallské prase (Anglie).
Ovce a kozy
Počtem jsou daleko za hovězím dobytkem a prasaty. Koz bylo navíc výrazně méně než ovcí. U ovcí se začínalo s užitkovou specializací na vlnu nebo maso. Sílil tlak na produkci světlé vlny, která se dala následně barvit, přesto stále bylo její zastoupení spíše menší a převládaly přírodní odstíny (hlavně šedá, hnědá). Jejich kohoutková výška byla v této době okolo 60 cm.
Současnost: Do dnešní doby prošly ovce i kozy výraznými šlechtitelskými změnami. Pro účely rekonstrukce je ale možné jmenovat např. ovci vřesovou, z našeho území ovci šumavskou a valašskou, příp. skotskou skudde. Původní tzv. keltská koza je vyhynulá. Odhaduje se, že původem se od ní odvozují např. plemena švýcarská kamzičí koza a walliserská černokrká koza.
Kůň
V době laténské se podíl chovaných koní zvýšil a tvořili tak 10 – 20 % chovaných zvířat v oblasti. To mohlo být důsledkem zvýšeného zájmu o jejich využití v jezdectví (nejen pro cesty, ale také v bojích), a možná i rozšíření mimo nejvyšší vrstvy, např. mezi bohaté řemeslníky. Přesto se stále jednalo o luxusní majetek. Ani to ale nezabránilo tomu, aby nebyl v případě potřeby také zdrojem potravy. Krom dochovaných kostí jsou dokladem jeho chovu také nalezené postroje. Jejich využití spočívalo především v jezdectví a tahu vozů. Na práci na poli byly používáni především voli, koně pouze výjimečně. Kohoutková výška koní se na našem území nejčastěji pohybuje okolo 120 – 130 cm.
Současnost: Ze současných plemen se má za to, že geneticky jsou s původními keltskými koníky příbuzná plemena exmoor (mělo by se jednat o poměrně čistou formu původních keltských koníků), fellský pony (časem zušlechtěný pravděpodobně fríským koněm), dalleský pony (pravděpodobný potomek keltských koníků zušlechtěný mohutnějšími typy, možná i welsh cobem) a islandský pony, který pravděpodobně vznikl křížením koní dovezených norskými a keltskými nájezdníky.
Pes
Písemné prameny hovoří o šlechtění speciálních chrtů, které měli Keltové dodávat až do Říma coby závodní psy. Ani psi se nevyhnuli v případě nutnosti tomu, být zdrojem potravy. Jejich zastoupení ale opravdu výjimečné.
Současnost: Během několika tisíciletí prošla plemena psů takovou změnou, že nelze s určitostí říct, jak tehdejší plemena vypadala, a která dnešní se jim nejvíce blíží. Má se ale za to, že do Anglie přišli s Kelty předkové plemen welššpringr španěl, welsh corgi a irský vlkodav, příp. jsou jejich vzdálenými potomky stará plemena loveckých psů (převážně barváři a brakýři).
Drůbež
Drůbež se chovala málo a s jejím chovem se začalo také poměrně pozdě. O době začátku chovu slepic se uvažuje od mladší doby železné, ale ještě v posledním století před přelomem letopočtu se slepice chovaly a jedly velice málo. Slepice byly v této době menší, velikostí rovnající se dnešním zakrslým plemenům.
Co se týče hus a kachen, je problematické určit, zda se jednalo o domácí nebo divoké druhy. Archeologické nálezy ale nepotvrzují nějak extra velkou konzumaci těchto zvířat.
Současnost: Mezi přímé předky kura domácího patří kur bankivský, kur kropenatý a kur srílanský. Mezi naše původní plemena patří česká slepice zlatě kropenatá.
Zdroje:
Čižmářová, J. Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri 2004
Autorský kolektiv. Keltové: Čechy v 8. až 1. století před Kristem. Praha: Národní muzeum 2018, ISBN 978-80-7036-553-3
Venclová N. a kolektiv, Archeologie pravěkých Čech/7 Doba Laténská. Praha: Archeologický ústav AV ČR 2008, ISBN 978-80-86-124-80-3
Beranová, M. Jídlo a pití v pravěku a středověku. Praha: Academia 2005, ISBN 80-200-1340-7
Belavá, B. Bc., Pastva a její význam v době laténské a římské [online]. Praha, 2017 [cit. 24.01.2024]. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/86474. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Mgr. Alžběta Frank Danielisová, Ph.D.