Okolo víry Keltů, uctívání bohů, svátků a rituálů koluje v dnešní době mnoho mýtů a je těžké se orientovat v tom, jak to tehdy opravdu bylo. Zvláště, co se týče víry těch středoevropských, jelikož o té máme dokladů málo a pro dnešní zájemce je velice zkreslena nepravdivými informacemi a ostrovní mytologií, převážně Irskou, která je pro kontinentální obyvatele odlišná. Přesto je to téma velice obsáhlé a článek je tedy pouze krátkým úvodem do této problematiky.
Jak tedy můžeme rekonstruovat jejich náboženství? Pomoci nám mohou archeologické nálezy i písemné prameny antických autorů.
Mezi archeologické doklady patří movité a nemovité artefakty např. sošky, přívěsky, základy svatyní, obětiny, zeměpisné pojmenování po místně uctívaném božstvu, rytiny, ale třeba i způsob uložení zemřelého do hrobu včetně darů.
Dalším cenným prvkem by mohly být písemné prameny. Nejdůležitější jsou ty, které napsali řečtí a římští historici popisující situaci přímo ve své době. Velkým problémem je bohůmžel to, že se dokumenty psané těmito autory nedochovaly. Nejpřesnějšími zdroji z této doby by byla díla Massalia Perripla (Řecko, 6. st. př. n. l.), na kterého je odkazováno až ve 4. st. n. l., Hekataia z Milétu 6./5. st. př. n. l.), Herodota z Halikarnasu (5. st. př. n. l.), Polybia (3./2. st.př. n.) a Poseidonia (2./1. st. př. n. l.).
Nejvýznamnějším byl svazek o 52 knihách Dějiny od římského učence Poseidonia. Známe fragmenty, které se objevují v tvorbách pozdějších antických historiků. Z jeho poznámek víme, že druidy popisoval jako filosofy a lidi učené v božských záležitostech.
Fragmenty z těchto děl se vyskytují v pozdějších tvorbách jejich následovníků nebo mnichů, kteří je ale přepisovali i o několik století později a ve většině případů už z již přepsaných verzí. Tím mohlo docházet k velkým zkreslením – vytržení z kontextu, vypadnutí některých důležitých částí, nepochopení a interpretace po svém (v podstatě takový efekt tiché pošty).
Avšak i u originálních dochovaných děl (např. a G. I. Caesar, který psal v 1. st. př. n. l.) musíme informace brát s rezervou. Tak jako je typické, že staré kultury nebo jiné národy soudíme z pohledu našeho životního stylu, tak tomu bylo i dříve. Antičtí autoři mohli některé věci zveličovat, nebo upravovat podle svého pohledu. Na zaalpské obyvatele pohlíželi totiž s opovržením, jako na barbary, protože měli jiný životní styl – stačila jim i taková maličkost, že muži nosili kalhoty nebo že tyto kmeny pily víno neředěné vodou. Navíc také mohli zaznamenávat pouze odlišnosti, které jim přišly zajímavé a činnosti, které byly shodné, opomíjet. Zvláště u Caesara je potřeba navíc vzít v úvahu, že se jedná hlavně o politické dílo, v podstatě propagandu, kdy potřeboval obhájit svou vlastní osobu.
Nutné je také podotknout, že co se týče území České republiky, tak ani antické prameny nám nepomáhají. V době, kdy Caesar psal své Zápisky o válce galské, éra Keltů na našem území končila a není zaznamenána. Pro naše území jsme tedy odkázáni pouze na archeologické doklady. Článek se tedy týká obecně kontinentální Evropy a jen našeho území.
Kultovní místa
Sem patří různá svatá místa, střediska kultu a později i svatyně, která sloužila k uctívání božstev a vykonávání různých náboženských obřadů (Vlčková, 2002). Tato místa nám potvrzují nálezy buď samotných oltářů a základů staveb, uložení obětin nebo místní pojmenování (např. ve Francii Arnemetum, dnes Arlempe, nebo Nemetodurum, dnes Nanterra, která obsahují slovní kmen nemed/nemet, tj. svatý/cosi svatého; Vlčková, 2002).
Nejstarší střediska se nacházela pod širým nebem na kopcích, u pramenů, močálů a jezer (např. Duchcov, La Téne), v lesích, příp. svatých hájích (Vlčková, 2002). Tady ale musí být člověk s interpretací uloženého depotu jako obětního opatrný, a vzít do úvahy, kde přesně byl nalezen. K uložení věcí mohlo docházet také z důvodu ochrany cenného majetku při hrozícím nebezpečí.
Svatyně umístěné na kopcích byly budovány nejprve bokem od obydlí obyvatel, později se vznikem opevněných hradišť a oppid se staly součástí uzavřeného celku (jako je tomu např. na Závisti nebo Malém Hradisku). Jejich součástí byly i obětní jámy.
Dle umístění, příp. orientace staveb můžeme také odhadnout, že pro Kelty byly důležité slunovraty a rovnodennosti. To se potvrzuje tím, že při správném postavení slunce procházely paprsky skrz nějaký otvor, skalní štěrbinu aj. To ale není nic výjimečného. Dělení roku, příp. určování významných dní dle sluneční fáze bylo v minulosti společné pro všechny národy a u některých přírodních národů přetrvalo dodnes.
Posvátné háje byly spojovány s kultem uctívání posvátných stromů (dub, tis, jabloně a další – nejednalo se tedy čistě o dubové háje, jak je v dnešní době mezi lidmi zakořeněno) a bohů, kteří je obývali. Vstup do hájů měl být zakázaný a vedle božstev v nich směli přebývat jen druidové vykonávající obřady na jejich počest. Také bylo zakázáno takové háje kácet. Lucanus v polovině 1. století n. l. (Pharsalia III, 399-452) popisuje zničení posvátného háje u Massalie (dnes Marseille) Caesarovými vojáky (zde rostly olše, cypřiše, habry a duby), protože při příchodu si všimli, že každý strom je „zkropen krvavou obětí lidskou“. (Vlčková, 2002)
Uvnitř posvátných areálů, ale i v domech byla nalezena obětní ohniště opatřená bílým nátěrem a ohraničená rytými liniemi (např. Markvatice, Liběšice u Bíliny).
Hrobová výbava a uložení zemřelého
V hrobových nálezech byly potvrzeny dary v podobě osobních či užitných a válečných předmětů, nezřídka také jídlo. V hrobech elitní vrstvy se také mohl nacházet kůň. Buď přímo (celý nebo jen jeho hlava), nebo symbolicky v podobě uložených postrojů či jiných potřeb souvisejících s jeho vlastnictvím či jezdectvím. Tyto jim měly možná sloužit v posmrtném životě.
V případě uložení zemřelého se potvrzuje dodržování konkrétní orientace a polohy. Ukládáni byli převážně hlavou k severu a v poloze na zádech s rukama nataženýma podél těla. Lze ale najít i výjimky např. skrčená poloha, poloha na břiše nebo orientovaná na jinou světovou stranu.
Také můžeme odhadnout, že hroby byly nějak označované, ale nevíme, jakým způsobem (možná stély nebo dřevěné kůly, ke kterým pozůstalí možná přinášeli dary, Vlčková, 2002). Na pohřebištích mladší hroby respektují hroby starší a nepřekrývají se. Z povrchového označení se nic nedochovalo.
Víra v posmrtný život
Dle uložení darů do hrobů můžeme odhadnout, že Keltové věřili v nějaký způsob posmrtného života. Caesar píše, že „Druidové především hlásají, že duše je nesmrtelná a po smrti přechází do jiného těla. Věří, že toto učení nejvíc podněcuje k statečnosti, protože potlačuje strach ze smrti“. Tato víra mohla Keltům dodávat odvahu nejen v boji, ale např. i při podstoupení oběti bohům.
Obětiny a lidské oběti
Oběť měla usmířit nadpřirození síly a bohy. Většina nalezených obětin jsou votivní dary v podobě cenností, jako jsou kotlíky naplněné např. sponami nebo mincemi, spony, plastiky, misky naplněné prosem, nádoby s doloženými stopami vína, zbraně aj. Každé z božstev vyžadovalo jiný druh oběti, kterou přinášeli buď jednotlivci sami za sebe, nebo byly vykonávány ve jménu skupin či společenstev (Vlčková, 2002).
Druh a způsob vykonávání obětního rituálu a výběr oběti závisel také na druhu prosby (zemědělské oběti pro dobrou úrodu, za dostatečné zásoby na zimu, ochranu před nemocí, vítězství v boji atd.)
Zklamáním pro lidi zastávající romantickou představu mírumilovných Keltů může být to, že byly nalezeny i lidské oběti.
Potvrzení máme jak z písemných pramenů, tak i archeologických nálezů. Caesar píše, že „Všechen Galský národ je velice nábožensky založen. Proto ti, které postihla nějaká těžší nemoc nebo kteří se nacházejí ve válce nebo v nebezpečí, pořádají lidské oběti nebo je alespoň slibují“. Dále uvádí, že „Nesmrtelným bohům jsou podle nich zvláště milé oběti lidí přistižených při krádeži, loupeži nebo jiném zločinu, ale když takových není dost, přicházejí na řadu i nevinní“.
Díky archeologickým nálezům můžeme tyto oběti potvrdit a také můžeme určit, jakým způsobem byly obětovány, a ne vždy byla smrt rychlá a bezbolestná. Jako důkaz nám slouží nálezy z obětních šachet a míst, např. Leonding v Rakousku, kde bylo nalezeno 15 lidských obětí a také zbytky jakési dřevěné konstrukce, která byla zřejmě zespodu zapálena lidé nahoře tak byli obětováni upálením (Podborský, 2006). Keltové také prováděli stavební oběti, kdy bylo tělo uloženo do základů stavby, např. oppidum Staré Hradisko (Podborský, 2006).
Kult hlav
Celá řada archeologických i písemných pramenů dokazuje že Keltové byli vyznavači kultu hlav. Pravděpodobně to souviselo s keltskou vírou v to, že v hlavě sídlí lidský génius, který ji neopouští ani po smrti a lze jej využít k vlastní ochraně, posílení jeho bojových schopností, zdraví a sexuálního potenciálu (Vlčková, 2002).
Hlavy nepřátel, kterých si Keltové vážili nejvíce, skončili pravděpodobně ve svatyních (např. svatyně se Sálem hlav v Entremontu ve Francii, kde byly kamenné sloupy s výklenky pro lebky) či jiných obětních místech, např. v pramenech, studních, jámách. Na území Čech byla např. nalezena lebka v prostoru jedné z bran na oppidu Závist, kde pravděpodobně zdobila konstrukci brány. Dalším důkazem mohou být nálezy koster bez hlavy, např. pohřebiště v Letkách, či Rihemont-sur-Ancre ve Francii, kde bylo nalezeno asi 10 tis. Lidských kostí, ale žádná lebka.
V písemných pramenech se můžeme dočíst také to, že hlavy byly různě sušeny a balzamovány, uchovávány ve skříňkách a bedýnkách, nabodávány na kůly či kopí, přivazovány okolo krku koní apod. (např. Titus Livius v díle Dějiny (Ab urbe condita), kniha X.).
Ke kultu hlav patří nejen samotné sbírání hlav a lebek, ale také jejich časté vyobrazování na reliéfech, sochách a jiných výzdobných motivech (spony, kování, závěsky aj.).
Vyobrazení bohů a jejich atributů
Že byl duchovní život Keltů součástí jejich běžného života (jako i u jiných národů) dokládají nálezy movité a nemovité.
U movitých se jedná o různé sošky bohů, amulety a přívěsky v podobě atributů některých bohů (např. Taranovo kolečko) a vyobrazení bohů na některých předmětech (nejvýznamnější je nález kotlíku z Gundestrupu).
Mezi nemovité, příp. zeměpisné doklady patří vyobrazení na stélách či kamenech u významných pramenů (např. dedikační nápis jména bohyně Ura/Urnia z doby galořímské u řeky Ourine), existence svatyní zasvěcených konkrétnímu bohu, někdy i místní pojmenování po konkrétním bohu. Pro příklad nemusíme chodit daleko – český Kotýz měl být zasvěcen bohyni Kotys, thrácké bohyni, jejíž kult na naše území Keltové přinesli a možná i jméno řeky Litavky, které má keltský původ, pochází od jména Litavis, což je lokální forma Kelty uctívané Matky země (Vlčková, 2002).
Ohledně bohů máme i písemné prameny, které se objevují v antických dílech. Antičtí autoři ale tyto bohy přirovnávali k těm svým a často používají i antická jména svých bohů, když o nich píší. Tímto také mohlo docházet ke zkreslení jmen a významu. Přesto jsou cenným zdrojem (více v připravované kapitole „Bohové Keltů“).
Posvátná zvířata, stromy a jiné předměty
O tom, že některá zvířata měla pro Kelty silnější význam, svědčí nálezy jejich podobizen ve formě amuletů, sošek, příp. rytin. Nejčastější je zobrazení kance, ale objevují se také vodní ptáci, příp. jelen, srna/laň? (např. „srnečka“ ze Starého Hradiska) a další.
Když Keltové převzali ražbu mincí, zpočátku bylo vyobrazení kopií Římských motivů, časem si ale začali dělat své vlastní, na kterých z jedné strany převládalo vyobrazení koně – ať už samotného, nebo s jezdcem.
V dnešní době je velice populární označovat dub jako pro Kelty posvátný. Pravdou je, že některé dřeviny měly větší význam, než jiné, ale nejedná se pouze o jeden druh, bylo jich mnohem víc (dub, olše, habr, tis, jabloň atd. atd.). Jejich výběr mohl souviset s kvalitou dřeva (tvrdost, odolnost, vhodnost k opracování, či zdrojem potravy). V písemných pramenech, se můžeme dočíst, že druidové měli své posvátné háje, kde se scházeli (viz. Kultovní místa). Dle Caesara mělo být velice ceněným jmelí, které rostlo na posvátném dubu a bylo sklízeno v posvátných dnech zlatým srpem. Tato teorie má bohužel svá „ale“ – např. na dubech neroste jmelí, ale ochmet, a mezi archeologickými nálezy žádné zlaté srpy nejsou.
Co se týče ostatních předmětů, které mohly mít i duchovní význam, lze z archeologických nálezů vybrat např. Taranovo kolečko, botičky, hlavičky, torques, triskel, kostěná kolečka z lebeční kosti aj.
Legendy Keltů
Co se týče keltských legend a „pohádek“, zde bude příspěvek velice krátký. Jednoduše proto, že pro středoevropské Kelty žádné legendy ani pohádky dochované nejsou. Všechny, které známe, pochází z ostrovů, v drtivé většině z Irska, někdy Walesu. A zde je nutné podotknout, že Irsko mělo své vlastní bohy a legendy, které se týkají pouze Irska a s „našimi“ Kelty nemají nic společného. Takový Dagda například nebyl na kontinentu vůbec znám. Většina těchto legend také pochází z mnohem mladší doby, kdy na našem území už Keltové dávno nežili.
Svátky a rituály
Tato kapitola bude asi pro mnohé milovníky Keltů velkým zklamáním. Jednoduše pro to, že myšlení lidí a činnosti spojené s duchovnem nemají hmotnou podstatu. Není tak možné je doložit archeologicky. A pokud nebyly někde písemně přesně zaznamenány současníky Keltů a dochovány do dnešních dnů, nemáme jakoukoliv šanci rekonstrukce. Což bohůmžel dochovány nejsou.
Vedení rituálů a oslav byla věc druidů, kteří, jak je známo, své znalosti nikde nezapisovali. Vše se učili zpaměti, aby nemohlo být jejich vědění zneužito. Ani pro tehdejší antické autory nebylo jednoduché zaznamenat nějaké detaily. Tudíž žádné doklady oslav a průběhů rituálů nemáme a není možné tyto činnosti přesně rekonstruovat.
Co se týče svátků, můžeme odhadnout, že mohli uctívat slunovraty a rovnodennosti (viz. Kultovní místa). Tato období byla pro člověka významná dávno před Kelty a také dlouho po nich, v podstatě až do dnešních dnů. Co se týče dalších svátků, které jsou v dnešní době dokonce známější (Imbolc, Beltaine, Lughnasad a Samhain), o těch nemáme žádné doklady, že je opravdu slavili. Sice byl nalezen keltský kalendář v Coligni, ale dodnes se jej nepodařilo rozluštit a na tyto svátky v podstatě neodkazuje.
V kalendáři z Coligni se objevuje nápis Samonius, který je ale spíš názvem měsíce, než svátku. O Lughnasadu se zase píše v irském příběhu Válka o býka, ve kterém se královna Medb přela se svým chotěm králem Aililem, kdo z nich má větší bohatství. Tak jim sluhové začali přinášet všechny své cennosti a majetek, aby je mohli porovnat a jak je v knize psáno „Jako na slavném jarmarku Lugnasád v Taře to začalo od té chvíle u nich doma vypadat“. Takže ani Lughnasad nemá jistotu, že byl svátkem.
Můžeme pouze odhadovat, že tyto 4 svátky možná mohli slavit, jelikož některé jim podobné slavili i Římané. A to únorovou Parentalii a květnovou Lemurii (Vlčková, 2002). Oba tyto svátky jsou věnované zesnulým a během nich mohli mrtví chodit mezi živými podobně jako o Samhainu a Beltainu.
Znalosti, které v dnešní době o těchto svátcích máme, pochází z mnohem pozdějších dob z Irska a většinou také z děl, u kterých se později prokázalo, že jsou podvrh (o důvodech vzniku podvrhů a smyšlených „faktů“ se dozvíme více v připravovaném článku „Kdo byli Keltové“).
Závěr
Na internetových i živých diskusích můžeme být svědky velkých střetů názorů, kdy každý z táborů „má zaručeně pravdu“. Faktem ale je, že o tomto tématu vlastně moc nevíme a tak se ohledně keltské mytologie hodí věta z Cimrmana „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat“.
Vzhledem k tomu, že téma svátků a Kola roku je ve společnosti už velice silně zakořeněné a pevně spjaté s Kelty, nemůžeme se ani my tvářit, že neexistují. Proto na našem webu vzkily i články, které tyto svátky popisují. Pečlivě jsme se však snažili vybírat informace, které nezní příliš fantasticky a nereálně. Na druhou stranu je potřeba říci, že jedním z našich úkolů je i vyvracení zažitých omylů a mýtů. Proto vznikl i tento článek, který by měl celkovou problematiku keltského náboženství trochu objasnit.
A tak naši milí příznivci, „keltské“ svátky slavte a dejte jim podobu, jakou vy sami cítíte. Protože i my je slavíme a podstatou je, aby měly skutečný význam pro každého z nás. Zároveň je ale potřeba si uvědomit, že se jedná pouze o naši interpretaci a třeba to tak vůbec nemuselo být.
Zdroje:
Vlčková, J. Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri 2002
Caesar, G. I. Zápisky o válce galské. Praha: Naše vojsko 2019
Podborský, V. Náboženství pravěkých Evropanů, Brno: Masarykova univerzita 2006
Mauduit, J. A. Keltové. Praha: nakladatelství Panorama 1979